Přečetla jsem o tom hodně, o tom, jak tělo se občas potřebuje zbavit všech nashromážděných jedů a vydechnout si.
Nastal čas půstu.
Dobrovolně se vzdávám přijímání potravy, což pro mě požitkářku je čin vskutku hrdinský.
Vědomě se čistím. Přepínám tělo na program samozásobování, od dnešní půlnoci žije z vlastních zásob. Signálů hladu se vzdá.
První, na co jsem narazila, po té, co jsem sešla do kuchyně, bylo několik druhů čerstvého chleba, jak ho sem v noci položil Jonáš, co u nás tu a tam přespí.
Vedle v kuchyni stroj mele kávová zrna, za chvíli pocítím tu vůni až sem. První a myslím, že nejtěžší zkouška.
Těším se na zvýšenou citlivost na barvy a tvary, na zjemnění čichu a sluchu, ale hlavně na novou citlivost chuťových buněk.
Psychicky připravena tedy jsem dokonale. O půlnoci jsem přepnula na jinou frekvenci.
Začíná můj sedmidenní (možná čtrnáctidenní?) půst. Žádné jídlo, žádný alkohol, žádná káva.
Vzdávám se všeho i červeného vína. Jen voda a možná nějaký bylinkový čaj.
Na úplném počátku pila jsem cukrem slazenou meltu s mlíkem. Každé ráno. Ta melta voněla, ale káva dospělých přeci jen voněla o něco líp a tak jsem jednou dopila nějaký zbytek i s lógrem a od té chvíle jsem po tomhle českém turkovi přestala, navzdory vůni, toužit.
Na gymnasiu jsem si pak občas oslazeného turka přeci jen dala, ale to jen u Myšáka, do sklenice a s velkým kopcem šlehačky a k tomu pohár hutné smetanovo – vanilkové zmrzliny, posypané sekanými ořechy a polité horkým karamelem.
Ale i podivné cappuccino.
Pak tedy ještě někdy toho turka bez šlehačky, silně oslazeného a to ale jen na probrání anebo když jsem potřebovala vydržet.
Jednou jsem ale někde u Baltu ochutnala pravou tureckou miniaturní kávu z džezvy a od té chvíle jsem se o ni v kastrůlku podobného tvaru tu a tam pokoušela.
Ve svém prvním zaměstnání jsem se přizpůsobila rannímu kolektivnímu rituálu a se všemi pila dlouho a dlouho velkého turka z velkého hrnku s cukrem a tatrou, v druhém zaměstnání to pila podobně v kolektivu užším a občas jsem si ho dala i doma s tím, kdo přišel zrovna na návštěvu a nemohl pít.
Ve třetím zaměstnání jsem byla obdarovávána už rozpustným nescafé classic „ze západu“ a pila ho zase slazené s tatrou. Po nějaké době jsem cukr vynechala. Nějaké rozpustné se už tehdy prodávalo i u nás, ale pitelné to nebylo.
Ale taky už jsem vyráběla překapávanou kávu pomocí trychtýře a papírových filtrů.
A pak s revolucí nastaly revoluční změny.
Džezvy a mocca kávovary různých tvarů a velikostí, cafetiére, tedy presovače - to je ten skleněný válec se sítem pod víkem, několik kávovarů na espresso a k tomu starodávný mlýnek na kafe, protože kupujeme kávu jen v celých zrnech. A ještě šlehané teplé mlíko.
No a dnes Espresso de Luxe si mele kávu sám, ale dělám si jen, jak tomu říkám, „piccolo picolissimo“, které si doliju horkou vodou, protože to co vytéká po tom prvním hutném a silném a zdraví prospěšném, to už jsou prý jen nějaké škodliviny. A vychutnávám si ho bez mlíka a cukru, jen s pěnou a tím aróma a je to požitek.
Takhle piju kávu jen ráno, jednou denně, ale někdy, docela výjimečně, si po obědě dám to maličkaté silné p.p. espresso.
A ještě – tu a tam, třeba na chalupě, si zase připravím to nescafé s mlíkem, jednu zlatou lžičku rozpustné drtě do hrnku, ale to už zdaleka ne s takovou chutí. Mám ho ale doma pořád, pro případ, že přijde někdo, kdo mu dává přednost, a nebo kdyby došla kávová zrna.
Jako například právě teď. Roztopila jsem v krbu, obložila si krajíc tmavého chleba namazaného pravým máslem vejcem naší slepice, posypala ho mořskou solí a pažitkou ze zahrádky a s kávou omamné vůně se posadila před praskající třešňová polena, původně určená k uzení. Nádhera! Ten krb bez vložky stavěl kouzelník.
Je mi skvostně, tři v domě ještě spí, právě nás tu není víc než pět, André s Kati byli včera večer tančit swing.
Jak koukám do toho ohně, vzpomenu si na Jaroslava Duška a že jsem vlastně ještě neviděla, jak vypadá ten jeho dům z hlíny.
Tak si vyhledám nějaký článek s videem a obrázky a neuváženě! – už to nikdy neudělám – se začtu do komentářů.
Tak to je síla, do jaké rádoby vtipné agresivity může narůst nevědomost, tupost, malost, netolerance, závist a kdoví co ještě všechno, co ty lidi dovede ke komentářům tohohle typu. Možná je to ale jen skrytý strach z neznámého.
Docela by mě zajímalo, jaký pocit pak z toho svého přispívání nepohodě mají. Protože já si nedovedu ani v nejmenším představit, že by mě urážení druhého mohlo jakýmkoli způsobem uspokojit. Spíš bych pocítila obrovské sebeponížení z nenadhledu.
A taky by mě bavilo vidět je, jak by se projevili třeba tváří v tvář Jaroslavu Duškovi, nejlépe na gauči u roztopených kachlových kamen jeho klenutého domu.
Včerejší županové mejdanové ráno (i poledne i odpoledne) se 'strejdou' Jardou, zakončila jsem, já říčně hříšná, španělským šampaňským ve vaně. Celou lahví a už bez strejdy. Ta lahev ale nebyla seco, nýbrž semi seco a tak trávím dnešní první den naprosté svobody cvičením meditace na 108 způsobů.
Nevím, jestli jsem to věděla (věděla jsem toho hodně, co už nevím), ale překvapeně jsem objevila, že ciferný součet násobků devíti dává devět. A teď už vím docela jistě, že jsem to věděla, ale stejně to byl objev.
André gruntuje a volá mě k prostřenému stolu – miluju tuhle formu života!
Díky strašení ŠVM s protézou se mi zdálo, že jsem si půjčila protézu svojí babičky, vůbec na tom nebylo nic odpudivého a tomu jsem se divila i v tom snu, a s tou protézou měla jsem tak zářně oslnivý úsměv, že jsem jí babičce vracela jen nerada a těšila jsem se, až ji podědím.
Za patnáct dnů se vrátí Vany a Jardel z převýchovy, tedy vzorné výchovy, aby nanovo spadli do mé náruče bez času a pravidel, a budeme si letně užívat čekání na návrat Martina, Lety a Loan z Afriky.
O tom, že slepice bývala predátorem, už nepochybuju -
Ta kvočna sedí nějak moc dlouho, zdá se mi, otevřu tedy kukaň, počkám, až slípka vyjde, aby se protáhla, pak pokleknu, strčím hlavu do kukaně, abych ty vejce obhlídla, když v tom – horor.
Kvočna proti mně, chci vycuknout, prchnout, ale svými vlasy pravěké ženy se zaháknu za háček nad sebou, náhle spoutaná a bezbranná proti rozdivočelé kvočně.
„Babííí…“ zní i dětskými hlásky jak hromy a třesky a něžné pusinkování jak rány kladivem.
A já chci dospat svůj sen.
„Děte dolu a stahněte si z ‚ulož to‘ ňákou pohádku,“ tohle obvykle nedělám, ale…
Dneska už i předškoláčkové ovládají hravě počítačem i klávesnicí.
Sotva upadnu znovu do toho lákavého sna, probere mě dusot do schodů a:
„Hrůůůza! To je hrůůůza! Hrůůůza! To sem nikdy neviděl! Babíííí, tos nikdy neviděla! Hrůůůůza!“
A jsem probraná natotata.
„Babíííí! To si nedovedeš představit, co to Zvíře dělalo tý Krásce! Hrůůůůza! Ani sem to nechtěl vidět, posunul sem to a …ještě horší! Malá mořská víla si dávala něco do pusy, ani nevim, co to bylo! Já nevim, jak ti to mám říct. Hanušku, řekni to babičce!“
„Já to taky nevim, jak to mám říct! Hrůůůza! Všechny princezny tam byly úplně nahatý a křičely! “
Nebyla na holky, ale tolik něhy, jak ji zrovna potřebovala mít, žádný chlap v dlaních, ani nikde jinde, nemá, říkala.
Zkusila jsem to trošku. Ponořily jsme se do horké lázně a pily v ní víno. Pak ale já chtěla spát v posteli s mužem a tak jsem si vedle něho lehla. Vsunula se mezi nás a ten muž ji musel odnést v náručí jinam, ne moc něžně, bránila se.
Zamkl a ona jen chvíli, docela tiše, brala za kliku.
Sedla si pak sama v noční košilce na balkón v sedmém patře a pila. Hodně. Až se z toho zoufalého pítí rozkřičela do noci. Takový zvířecí řev, jako by ani nevycházel z ní, křehké. Bála jsem se, že skočí.
"Neskočí," řekl a já za ní nešla, ani on.
Pak ale, po chvíli ticha, podivné třesknutí. Vyběhla jsem směrem k balkónu. Seděla v koutě obýváku, vedle velkého rozbitého květináče, seděla omráčená v mokru, kolem hlína, v ruce svírala vzdušný kořen filodendronu.
Tím vzdušným kořenem filodendronu spláchla a ten filodendron i s tím keramickým květináčem ji z výše stojanu spadl na hlavu.
Přežila to, ta, jejíž jméno znamená 'milá bohu'.
***
Celé dlouhé roky o sobě tvrdil, že je impotentní. Miloval svoji ženu a ona měla milence, který se začlenil do rodiny a každý to chápal.
Jednoho dne ležela jsem v jeho pokojíčku plném knih se svým mladým přítelem, i já zdála se mladá, když v tom se tiše otevřely dveře a on vstoupil, tak přitažlivý, jako host do svého vlastního pokoje, oblečený jen do kostkované skotské čepice. Bylo to v Paříži.
Zdálo se to tak přirozené, že jsme mu uvolnili místo mezi námi a dál mluvili jsme o tom, co nám navždy zůstane utajeno, kladli si nezodpověditelné otázky.
I hlas měl podmanivý.
A pak, tak překvapivě, ale docela nenápadně, nenásilně – ani si třetí z nás nevšiml – on nebyl impotentní.
Přesvědčoval o své impotenci, aby před světem nevěru své krásné ženy ospravedlnil. Aby svět tu smyslnou nevěrnici toleroval.
***
Stojíš uprostřed kamenného mostu. Díváš se smutně na hladinu plynoucí řeky. Odrážejí se v ní světla noční Prahy. Jsi sám. Kde jsou tví přátelé? Kam zmizelo tvé sebevědomí? Zůstal jsi sám.
Já jsem tu s tebou. Chtěla bych ti říct, že já…
Stojím pod starou černou lucernou a dívám se na tebe. Vím, že kdybych se teď k tobě přiblížila a zezadu tě oslovila, otočíš se a rozzáříš. Tvá záře mě odzbrojí a já ztratím dech. Ztratím sebe a na maličký okamžik získám tebe. Na mostě ale není místo k milování. Museli bychom se vzít za ruce a jít v tichém rozechvělém hovoru.
Nemůžu s tebou chodit ruku v ruce. Ztratila bych sebe. A já si chci zůstat! Protože ty, ty bys mi nezůstal. Příliš mladý, příliš krásný, příliš žádaný, příliš žádostivý.
Ztrácím se ti. To proto mi tak dlouho zůstáváš. To proto tak dlouho zůstávám já tobě.
Kdybych tě teď zezadu oslovila a ty ses otočil…???
Mohli bychom spolu mít krásné děti. Potkali jsme se ale příliš brzo. Příliš mladí.
Zase se spolu budeme milovat…až se sejdeme na divokém večírku. Zase budeme spolu v smyslné vášni.
Lásku ti ale nedám. Vzal bys mi ji. Odcházím. Neohlížím se.
Vítězím nad tebou. Vítězím nad sebou. Nikdy mě nezapomeneš a nikdy nezapomenu já tebe. Byl jsi mým prvním milencem a zůstáváš jím navždy.
Tuhle, na zahrádce u Blekotů, před tím, než jsem dostala ledovou sprchu z vedlejší opravdové zahrádky kropicí hadicí, viděla jsem přímo od stolu v průrvě domů, v dáli, ale jako bych ho měla na dlani, kominíčka, jako když ho vymaluje! Jakoby tam u komína hrál pro mě krásný kominický divadlo. Škoda, že jsem na něj nedosáhla.
Po zimě by komín potřeboval pořádně protáhnout. Topíme sice jen dřevem, v krbu i v kachlových kamnech, ale teď, jak začala ta tepla, zavoněla zase celým domem i zahradou jakoby vůně uzeného.
Sehnat kominíka pro náš komín není ale vůbec jen tak, střešní okýno je uzoučké a ke komínu nevede žádný žebříček. Náš komín tedy vyžaduje kominíčka velmi štíhlého a velmi mrštného, nejlépe mladého. Ten, jak přišel naposledy přes inzerát – já při objednání ty aspekty nezdůraznila, v domnění, že všichni kominíci takoví jsou, když lezou po těch střechách střešními okýnky, takový nebyl, okýnkem se neprotáhl, a i kdyby se protáhl, praskaly by pod ním staré pálené tašky, co zvoní jako zvon, když jednou o druhou člověk ťukne, jedna za druhou.
Onehdy přes poledne potkala jsem tři kominíky na zahrádce Na Cihelně, hned je laškovně oslovila a oni samá ochota:
„Za hodinku jsme u vás, paninko.“
„Všichni tři?“
„Né, jeden.“
Vzhlídli ke mně kominíci se zájmem.
„A mohla bych si vybrat? Potřebuju hodně štíhlého a hodně mrštného.“
Vzhlídla ke mně se zájmem celá hospoda.
Jednomu z kominíčků zaskočilo a druhý zavelel:
„Tak chlapi, odložit příbory a vstávat! Tak kterýho, paninko?“
V hospodě bylo veselo, ale když pak ten ještě nedávno kominický učeň došel, zrozpačitěli jsme oba.
Kominíček se protáhl okýnkem s lehkostí, opatrně našlapoval po střeše, když mi došlo, že nemám krb do komína uzavřený, seběhla jsem dolu, strčím hlavu s půlkou těla do krbu, šmátrám po páčce, když v tom:
„Puf!!!“
Proměněná v černošku, zabránila jsem vlastním tělem, aby mour pokryl celý pokoj.
Myslela jsem, že ty chlápky, když přišli vyzvednout kolegu – v našem okolí se na nikoho, kdo by potřeboval vymést nedozvonily, snad trefí smíchem šlak.
Já se taky smála a to jsem se ještě neviděla v zrcadle, když jsem se pak v tom zrcadle uviděla – takhle bílé zuby jsem ještě nikdy neměla.
Sedím si ve stínu ne stromu, ale větve, ve sladkém nicnedělání a přemýšlím, proč si tolik lidí kazí dny stálou kritikou nadvlády nad sebou. Což neznamená, že bych nevítala každého, kdo s čistým úmyslem ruku k dílu by přiložil. Ne jen slovem, těch už bylo řečeno, myslím, dost, leč činem, který by ho bavil pro čin samotný. Organizované demonstrování mas, to ale na mysli nemám.
Já Čechy miluju, a to jak zemi, tak lidi. Zřejmě to bude tím, že na mě nemá vliv mediální obraz češství, tak jak je Čechům předkládán, ale jen to, co žiju vlastní kůží.
Neznám mírumilovnější a zábavnější národ na zeměkouli a zemi chybí jen to moře. Kdybych vypsala poctivě, jak o českém národu smýšlím, mohl by mě někdo obvinit z nacionalismu a to by bylo úplně pomýlené.
Prchla jsem ale před žhavostí poledního slunce, sem do chládku pokoje, abych napsala o něčem jiném.
Z toho uvědomělého abstraktního přemýšlení ve stínu větve vyrušil mě totiž hlas matky od sousedů, jak říká své obézní dceři, docela upřímně a jasně, bez jakékoli ironie:
„Vysvlíkni se a lehni si na prudké slunce, špeky se ti vyškvaří.“
Nic podobného jsem nikdy neslyšela, ale tohle přece má logiku, vzpomněla jsem si na zapomenutý flák prasečího nevyškvařeného sádla, jak jsem s ním leštila vejce. Velikonoční.
Navzdory pravidelnému předsevzetí, šla jsem spát, úplně zbytečně, až několik hodin po půlnoci. Nevadí, říkala jsem si, když jsem si právě v tom samém čase dávala pozdní večeři, jen proto, aby mě brzy ráno nevzbudil hlad.
Brzy ráno nevzbudil mě hlad, ale nejdřív ptáci, kteří zešíleli v překrásném jitru a později v ránu ještě překrásnějším čmeláčí ne medvídek, ale medvěd. Zřejmě si mě spletl s květinkou jarní, právě vykvetlou, usedal na mě něžně, ale s bzukotem, který mě vyděsil, a bylo jasné, že už neusnu, a usnout, to bych vlastně ani nechtěla, protože bych riskovala návrat toho snu, který mi ten čmeláček přerušil právě ve chvíli, kdy jsem vozila v dětském kočárku mokrou mrtvolu bývalé kolegyně z Pragokoncertu Jany F. Prahou a hledala vhodný hřbitov, až mě napadlo, že se půjdu zeptat Jany F., kde vlastně chce být pochovaná a tak jsem jela za ní na Smíchov, do krámku s atraktivním zbožím.
Jana F. pochovala si ve svém náručí samu sebe, tu mokrou a v rysech zjemnělou, nějak omládlou.
„Nejsem to já?“
„Ne.“
A jela jsem dál na jiný hřbitov, než o kterém mi Jana F. řekla, protože ten byl moc daleko, někde až za Prahou. Cestou ze šetrnosti sbírala jsem brambory, které padaly z náklaďáku na silnici, ukládala je do nosiče pod kočárkem a byla za to kritizovaná a to nevím proč.
No a pak ten čmelák a realita, co předčí všechny sny.
Prahou dnes jiné zvuky, Pražané uvolnili ulice turistům, jejich auta parkují po celém českém venkově před chatami a chalupami. Víkend jako víno!
My dva ale parkujeme doma, protože jsme sami a to je tedy vzácnost nad vzácnosti. Všechno všude dokořán, vůně sousedovy rozkvetlé jabloně.
Čekám, až se probudí, ne soused, ale on, dáme si kávu na zahradě, já hodně silnou.
Vložila jsem článek na blog v Respektu, kam vzácně tu a tam něco vložím, protože Národní knihovna ČR zařadila do archivu, k mému dalšímu milému překvapení, i tenhle blog z Respektu.
A ti hodní lidé z NKČR mě požádali, ať o sobě napíšu pro databázi národních autorit nějaké upřesňující informace, i to mě mile pobavilo, ale zkuste o sobě něco napsat, byť stručně, když nejen, že nevíte "kdo jste, kam jdete a odkud přicházíte“, ale:
Jak by asi vypadal svět, kdyby všichni byli jako Vy? Napadlo nejstarší z dam, když jsme se, po všech těch hodinách, loučily -
„Nejspíš bychom žili pořád v jeskyních.“
„Možná ale, možná že ne, lenost je přeci matkou pokroku, motorem vývoje lidstva, kde bychom teď byli bez lenosti?“
***
Nějaký čas jsem vedla francouzskou konverzaci v domě pro seniory. Na kurz docházely výhradně jen dámy, některé už značně letité, někdejší prvorepublikové kultivované slečinky, pro něž francouzština byla jistou normou vzdělanosti a pak ty mladší, zamiňácké paničky, strašlivě důležité.
Všechny společně velmi úpravné a distingované a až na jednu, na tu úplně nejstarší, soupeřivé.
Já tehdy zastoupila svého, taky velice distingovaného, tchána – tedy byl by jím, kdybych se vdala, kterého ty dámy milovaly a o jehož přízeň bojovaly. Do tchánova zavedeného řádu zavedla jsem neřád.
Hned na první hodinu jsem na uvítanou bouchla dvě lahve francouzského šampaňského a rozdala francouzské, značně lechtivé, časopisy. Ty časopisy, to nebyl úmysl, ale záměna.
Dámy se odvázaly rychle, bavily se znamenitě a já taky. Po skočení „výuky“, slušně nás vyhodili, jedna z dam navrhla, že příště donese zase ona a to se pak stalo pravidlem.
A tak se kurzy, na kterých se dříve dámy nevraživě předháněly ve znalostech a ve vlastní důležitosti, proměnily na veselé mejdany, kde se filosofovalo úplně o všem, a kde jsem se miláčkem stala teď já, zatímco tchán skončil tak trochu jako opovrhovaný snob.
Vltavou po generace křtěného, slovo VIDLÁK nenapadne -
zná totiž venkov jen z jeho romantické stránky.
Už jsem o tom někdy psala. O tom, kdo za to může, tedy za to, že „Pražáci“ mají pověst takovou, jakou mají.
"Vltavou po generace křtění", my jsme spíš jen takoví mírumilovní kavárenští povaleči. Slovo venkov pro nás žádný nádech pejorativnosti nemá. Právě naopak.
Nejhůř se paradoxně chovají houževnatí ambiciózní lidé, co do Prahy přišli z venkova, aby tu udělali kariérní díru do světa. Ve skutečnosti žádnými Pražáky nejsou, ale "papežštější než papež“ přijíždějí pak do svých rodných vísek (do svých víkendových chalup děděných po babičkách) jako „ti Pražáci“ a svým opovržlivým vystupováním vůči prostředí, ze kterého vyšli, dávají Praze nespravedlivý punc.
Vyprávěli mi, že jedna moje pramáti, ani „dej jí pán bůh věčný nebe“ jí popřát nemůžu, byla i po devadesátce ve velmi dobré fyzické kondici. Snad i duševní.
Jenže se pekelně nudila. Tak pekelně, až se unudila k smrti.
A právě díky té své smrti ani do toho věčného ráje snad vstoupit nemohla. A nejspíš tam ani vstoupit nechtěla. Nejspíš už jen představa věčné blaženosti, té nebeské nudy…
Na zemi ji začala nudit i krásná příroda i krásní lidé i pan farář. I krásna literatura. Ale to nevím jistě, nevím jistě, jestli uměla číst.
Když už marně čekala na smrt hodně dlouho a ta smrt pořád nepřicházela, jednoho rána pramáti vstala, umyla se, oblékla se, učesala se, připravila si snídani, tu snídani snědla, vylezla na skálu a z té skály skočila.
Jak to bylo na dnešek s tím napůl člověkem napůl hrochem, o tom se zmíním jen letmo, i když naše blízkost trvala snad celou noc, jak se mi zdálo.
Převáželi ho helikoptérou, utrhl se jim a zabil se.
Já ale věděla, že žije, zahlídla jsem jeho bolestně zoufalý pohled lidských očí.
Neuvěřili mi, ani ten doktor mi neuvěřil a začali ho stahovat z kůže. Z jedné třetiny už stažený, pozvedl v hrozných bolestech hlavu.
Přesvědčila jsem doktora, aby ho zachránil. Aby vytvořil z jeho hrošího těla, tělo lidské.
Obnaženého, bez hroší kůže, už jsem ho opustit nemohla.
Doktor stál opřen v koutě sálu, díval se jak spolu neohrabaně tančíme, jak spolu ani mluvit nemůžeme. Byl to přeci jen pořád hroch.
Doktor byl člověk, muž. Moudrý krásný svůdný.
***
I na včerejšek to bylo drama. Ne ale milostné. Včera si posílali želvy po ledě. Želvičky si schovaly nožičky i hlavičky do krunýřů, ale zimě odspodu se ubránit nemohly.
Pomalu umrznou, říkala jsem si a nic proti tomu nemohla udělat.
***
Vany s Jardelem včera odjeli a do konce května zůstanou u druhého dědy a druhé babičky.
(V tom bytě, kde kdysi spadl ten květináč s tím filodendronem.)
Je to jen úhlopříčně přes Prahu, ale jakoby se ocitli v jiném světě.
To proto, že naše domácnost, na kterou jsou navyklí, je tak specificky netypická.
Taky budou po tu dobu chodit do školky.
První samostatné setkání se skutečnou českou realitou.
Ještě jsem si Vanesku stačila před odjezdem vyfotit.
Občas o tom přemýšlím. Jak se mi ten disent vyhnul.
A to navzdory strýci, odsouzenému za vlastizradu a všemu tomu, čím si naše rodina po té prošla, a čím žila. Možná i právě proto.
Máma si psala s Baťou, jinou stanici než Svobodnou Evropu neposlouchala. A přesto já se s disentem setkala až těsně před revolucí.
A to jsem se v letech před chartou kamarádila s Janou, dcerou režiséra Helgeho, co v té době pracoval za okýnkem košířské pošty pod naší školou.
Ať počítám, jak počítám, tohle se událo v roce charty. Nebo možná o pár měsíců dřív, na konci sedmdesátého šestého.
Já pracovala v ÚVTEI STK RL – Ústředí vědecko-technických a ekonomických informací, Státní technická knihovna, Reprografické laboratoře.
V těch laboratořích se vyráběly mikrofiše, ale taky tam bylo několik xeroxových mašin, tedy kopírek, a lidé si tam chodili množit dokumenty.
Každý člověk i každý dokument musel být pečlivě zaevidován. Musel, ale nebyl.
Já, mimo to, že jsem tam pracovala jako fotograf – reprograf, přivydělávala jsem si i jako uklízečka reprografických prostor, což v praxi obnášelo, že jsem si po chvilce šůrování vyvolávala ve fotokomoře desítky fotek všech možných velikostí, které pak, k mé nezměrné lítosti, skončily při jednom ze stěhování v ukradené krabici od televizoru "Tesla Color".
Jednou, zamkla jsem za posledním kolegou zaměstnancem, když v tom někdo zazvonil na zvonek u okýnka. Kdo chtěl kopii, musel zazvonit. Nestávalo se to zas až tak často, kopie A4stála 4,- Kčs, myslím, a dobrý rohlík 30 haléřů.
Když jsem vysunula dřevěnou roletu, stál za tím okýnkem Pavel Landovský, v ruce stoh papírů. Rukopisy jeho povídek.
S vidinou výdělku na černo jsem mu je všechny pěkně oxeroxovala. Bylo toho za čtyři stovky, skoro třetina mého měsíčního platu.
Kopírku jsem zvládala, xeroxovala jsem si tam ledacos, když jsem v laboratořích osaměla, nejčastěji části svého těla.
Až teprve později dozvěděla jsem se o riskantním množení zakázané literatury na psacích strojích přes kopírák. Kdyby se tehdy na mě obrátili...
Když opadl v Kobylisích sníh, když počalo jaro, vystoupili z metra a vídali tu spoušť. A ta spoušť tam zůstávala a zůstávala.
Až do chvíle, kdy si řekli, že to uklidí.
Koupili si gumové rukavice, černé velké pytle a těch pytlů posbírali snad 12 nebo 15.
Nejen Martin a André, ale všichni kolem nich. Jsou to nádherný lidi!
Je to skvostná generace.
Tentokrát dostalo se jim i jiné odměny, než jen skvělého pocitu. Jedna paní, co se s nima dala do řeči, se vrátila a dala jim bonboniéru.
A právě díky té bomboniéře, co jsem ji našla na botníku a snědla ji skoro celou, protože byla tak mimořádně lahodná, jsem se o tom jarním uklízení dozvěděla.
Naproti přes ulici, u úpatí opuštěného domu, co přes léto změní se v jiný, vykvetly pampelišky s krátkými stonky. Uplést z nich věneček nešlo. I když jsem se snažila moc.
Vůně pampelišek přenesla mě na louky Stodůlek mého dětství. Místo pampelišek vyrostly na těch loukách, přes noc, jak se mi zdálo, paneláky. A já mezi těmi paneláky v rodných Stodůlkách, kde znala jsem každý kámen, jednoho dne zabloudila.
Na ty pampelišky, když odkvetly, chodila jsem s nožem a vydloubávala je zručně do košíku pro králíky. Ještě dřív, než jsem se naučila číst.
Někdy z jara popadne mě chuť nadloubat košík pampelišek.
Přesto ale, o domě ve Stodůlkách se mi nezdává. Snad proto, že tam žije máma a bratr a neteř a synovec a všichni jejich.
---
Dívám se na ten dům naproti přes ulici, co byl prodán cizím a...
Odpusť mi domečku v Jinonicích, že jsem Tě opustila a šla za jiným. Dneska v noci se mi o Tobě zase zdálo.
nějaké upřesňující informace, i to mě mile pobavilo, ale zkuste o sobě něco napsat, byť stručně, když nejen, že nevíte 