27.01.2012
S ním bych do postele nevlezla, i kdyby nebyl podezřelý z vraždy -
Pomyslela jsem si včera u Modony. A ani kdyby byl vykastrovaný.
Mě dlouhé roky provázeli na každém mém kroku psi tři. Cit, Dag a Pejsek. Každý měl samozřejmě docela jiný charakter a já bych mohla o nich popsat stránky, kdyby mi nechyběla trpělivost. Ta mi chybí při každém mém psaní a tak pokaždé napíšu jen zlomek z toho, co mám na mysli.
Já nevychovávám a podle příruček už vůbec ne a tak mít psa by měl být pro mě problém, neboť psi prý musí člověk vést rukou pevnou a nechybnou. A takovou já nemám a ani mít nechci.
Na takovou drezůru je potřeba nejen jiného charakteru, než toho mého, ale taky spousty času a energie a ani jedním "nemůžu zas tak plýtvat".
Moji psi ke mně přišli náhodou, sžili se mnou a já se stala jejich páníčkem, aniž bych se o to zasloužila. To oni sami si mě vybrali, i když jejich páníčkem se měl stát někdo jiný.
Ti tři psi by za mě svoje životy položili, a to doslova a dopísmene, i když jsem si to vlastně ani nezasloužila. Pro mě zůstávali pořád "jen" psy. To až teď se mi po nich občas zasteskne tak pekelně, až mi horkost zaplní oči.
Svým psům vděčím za neuvěřitelné prožitky v samotě hor, prožitky, které mě v už dospělosti formovaly a bez nichž byla bych jiná. Bez svých věrně oddaných psů bych nic z toho nemohla prožít.
S nima jsem se nebála spát sama nejen v otevřené chalupě uprostřed lesů, ale i venku u ohně.
S nima jsem prožila na horách jednu extrémě sněhovou zimu tak, že to nikdy nikomu nebudu umět převyprávět.
Všichni tři cestovali s námi i 1 200 km k oceánu.
Já se o ně starala jen málo, ani jsem se s nima nijak nemazlila, jako to dělám třeba s dětma. Ti psi mě ale poslouchali nejen na slovo, ale na sebemenší moje hnutí.
Setkala jsem se, někdy skoro až intimně, i s mnoha jinými psy, se psy svých kamarádů, žádný z nich ale nebyl ani zdaleka tak poslušný jako Cit, Dag a Pejsek.
Moji kamarádi samou láskou povýšili svoje psy na nadlidi, nejen, že s nima spali v jedné posteli, ale uvolňovali jim svá místa kdekoli, třeba i na svých lehátkách, když v nich před chalupou upíjeli v ranním slunci ranní kávu a přikusovali chléb. Kdykoli když jedli, psi stáli hladově pod stolem s tím pohledem, co těžko snáším, a nepříjemnými doteky dávali o sobě vědět, dožadujíc se soust.
Jeden dokonce ukradl mi obložený chlebíček přímo od úst, zrovna, když jsem se chystala si do něj kousnout.
Pět! rodin mých blízkých kamarádů žilo a žije v podřazení a područí svých psů.
Já je při návštěvách u mě při vší jejich divokosti a vlezlosti toleruju, tedy ty psy, dokonce pár z nich vtírá se do mé postele a to i když tam nejsem. Nechci se dotknout svých milovaných hostů a tak je v té své posteli nejen nechávám, ale i s nimi uléhám, abych je pak tajně a marně půl noci potichoučku přenášela do pro ně přichystaného pelíšku v křesle u kamen a druhou půlku noci skopávala je ze svého lůžka, i s tím rizikem, že mi ukousnou nohu.
Ráno se budím rozlámaná nepřirozenou polohou, omámena psím dechem, ve chvíli, kdy do světnice vchází páníček a psi vystřelí jako střela a lítají své ranní kolečko – páníček – moje moje hruď – páníček – a páníček i psi se radují a jsou šťastní. Pak se vracejí z ranní procházky rosou a rovnou radostně opět ke mně do peřin.
A to všechno, když ještě žili, za ostražitě smutného dozoru psů mých, kteří trpělivě čekali ve svých pelíškách až vstanu, aby mě mohli doprovodit na toaletu.
Jen jednou, za noční divoké bouře, kdy jsme si mysleli, já a moji psi, že kolem se kácí lesy a skácí se brzo i naše roubenka, vzala jsem je pod peřinu všechny tři.
*** (Mini)fejetony a (mini)úvahy
26.01.2012
Tys byla vždycky fenomén -
Ode dneška má moje máma /87/ zase řidičák.
"Byla jsem hotová za pár minut a z těch dětí jsem byla nejlepší,"
hodnotila svoje výsledky z testů, k vůli kterým si koupila nový notebook. Testy zvládla na 100%, jakož ostatně i jízdy, při kterých ji "těm dětem" dávali za příklad.
Aby ne, máma řídila celý život, i několikrát do Bulharska sama, jako spolujezdce jen nás děti.
Projela pěkný kus Evropy.
Jen pár posledních let jezdila už jen na hřbitov, dál si bez řidičáku netroufla.
Trošku jsme si oddychli, když jí ho po jedné sporné autohavárii odebrali a pak už nějak nevrátili.
Tedy, trošku jsme to všechno zavinili nejspíš i my. Zdálo se nám, že už se maminka najezdila dost.
Ale zdálo se nám to špatně.
Máma byla vždycky fenomén.
Z těhle jejích kamarádů už nikdo nežije.
Ani strýc Josef, ten který se směje nahoře vpravo od ní.
*** Deníkové zápisky
U stoky nářků -
prokoukala jsem včerejšek. Až mám z toho rozlámané tělo a melancholii v duši.
Zavrhla jsem televizi, aby mě nemátla, aby mi neubírala času od vychutnávání světa kolem sebe i zbývajícími smysly. Aby mi zrak na blízko nezeslábnul. A pak se nechám netově pohltit, div se v té stoce vylejvaných zlob neutopím.
Taky by se mi líbil svět kolem trochu jinak.
Já nevolila pro vstup do EU a nevolila bych, přes všechny výhody, znovu. Tohle mi vadí ze všeho nejvíc, to centrání řízení do globálně universální sterility.
Já vždycky dám přednost nákupu v hokynářství než v gigacentru.
Času je ale málo a krátit si ho nadáváním na všechny a na všechno...
*** Deníkové zápisky
25.01.2012
CESTY POMOCI -
Humanitární transporty do zemí jihovýchodní a východní Evropy (1993-1995) ve fotografiích Zdeňka Merty.
(Výstavní prostory Slovanské knihovny ve 3. patře, pondělí – pátek: 9 – 19 hodin, sobota: 9 – 14 hodin)
Fotografie z počáteční éry činnosti Člověka v tísni mají atmosféru, ostatně jako všechny Zdenkovi fotografie, která člověka nemůže neoslovit.
***
Zdeněk mě seznámil se sympatickým Šimonem Pánkem, jehož i úvodní proslov byl mile sympatický.
Tahle vernisáž ale patřila Zdeňkovi a tak se Š.P. pravdu o strastech, kterými díky lidské hlouposti Martin se svou rodinou prošel, ode mě nedozvěděl.
Martin pracuje v Angole pro jinou organizaci, pro tu, která mu i tehdy pomohla z opravdové tísně.
z vernisáže
V pozadí Šimon Pánek, na popředí Jardel, můj milovaný Celestýnek.
(Druhé Jardelovo jméno.) Avíza
24.01.2012
Ukradené auto -
Po ránu volal děda /83/, ukradli mu před domem auto. Nepojištěné, za skoro půl milionu zakoupené. Na své autíčko má samozřejmě vazbu, stářím umocněnou. Policie je na cestě.
Při podobných zprávách už ani nemrknu, zůstávám v naprostém klidu. Nejen díky tomu, že jsem si v jednu chvíli myslela, že jsem smrti blízká a tutíž...majetek? Pche! Ale hlavně ztráty (hovořím stále o majetku) mnohonásobně vyšší hodnoty, nejen co peněz se týče, mě dostatečně v tomhle ohledu zocelily.
Ještě, že jsem se nevzrušovala. Včera si zajel děda do trafiky, nazpátek šel pěšky.
***
Nalezení auta mě ale stejně rozradostnilo a ještě víc nalezení (ve sklepě) polouztrouchnivělé fotografie dvouletého Martínka.
Budoucí tatínek dvou černoušků a jedné mulatky.
Vánoce 1981
Deníkové zápisky
23.01.2012
Přímý pohled ze záchodové mísy -
(ekolgicky a účinně octem vypulírované)
Pár fochů dole a pár fochů nahoře už se nevešlo.
***
A ještě i o něčem jiném.
Atanášek /6/ daroval mi k mé veliké radosti pár svých obrazů.
Věším je na čestné místo mezi oblíbené malíře a říkám:
"Ty bych nevyměnila ani za Picassa".
"Co to je?"
"To je jeden slavnej malíř, jeho obrazy jsou vzácný a stojej strašně moc peněz."
Atanášek radostně vítězně:
"Babi, tak je vyměň! Já Ti klidně namaluju jiný!"
***
A ještě:
Lety a její děti.
***
A já místo abych se restaurovala v restauraci U parlamentu, tak si tu hraju.
*** Fotogalerie
Kam se obyčejný smrtelník běžně nedostane -
natožpak turista, dostala jsem se já v jednom šťastném roce svého života. V tom roce, kdy jsem se znovu učila celou českou historii, abych pak z ní složila zkoušky, současně se zkouškami průvodce Prahou, Pražským hradem a Židovském městem.
Znovu objevovala jsem město, o kterém jsem si myslela, že ho znám a byla jsem tím poznáváním úplně posledlá. Nejen, že jsem absolvovala i všechny 'Vlastivědné vycházky Prahou za poznáním', které PIS pořádala a pořádá, ale i jsem zaplnila čtyři patra knihovny knihami o Praze a její historii.
Průvodkyně a průvodci z PIS byli úžasní, nadšení, nezapomenutelní.
Pražským hradem provázel nás a přednášel nám historik PhDr.František Kadlec. Docela jsem se do něj zamilovala, když F.K. mluvil, já skoro nedýchala, zato strhujícně dýchla na mě minulost se všemi svými slohy a příběhy.
Včera byla otevřena, veřejnosti běžně nepřístupná, Rudolfova galerie na Pražském hradě a fronta se táhla tak dlouhá, že kamarádi ji ani vystát nedokázali a skončili U dvou Slunců a u Glaubiců.
Tak jsem si opět, se zachvěním, vzpomněla na ty časy, kdy jsem se učila znát nejen každý kout Pražského hradu, ale i každý předmět.
Znovu ocitla jsem se v nejen v Rudolfově galerii, ale i na veřejnosti nepřístupném slavnostním triforiu, na nejposvátnějším místě v této zemi, v Chrámu svatého Víta, v galerii, která nemá nikde v Evropě obdoby, kam byly umístěny na příkaz Karla IV. busty nejvýznamnějších členů jeho rodiny včetně pražských arcibiskupů, architektů a ředitelů stavby chrámu.
***
Dříve za všechno mohli komunisti, dneska prý za všechno může Klaus. Za ty fronty na nádvoří ale doopravdy, Jardo, nemůže.
*** Pražské črty
22.01.2012
Doteky -
Od narození jsou tyhle děti uvyklé teplu lidského těla.
Nikdy nespaly samy za mřížemi dětské postýlky.
Dnes večer chvíli i s Jardou R.
A samozřejmě, milovaným Andráškem.
Nic strašidelného. Jen Tři vetráni.
Ani Loan nebývá za žádné situace 'odložená'.
Fotogalerie
**bez titulku** -
Večer v restauraci Kozlova Almara:
- Jaké máte víno?
- Bílý a červený.
Pražské črty
21.01.2012
Pro mě ani bible... -
V době, ve které začalo moje dozrávání, se podle příruček žít rozhodně nedalo. Stačilo do nich jen nahlédnout, aby člověk chytnul doživotní alergii na návody pro život.
Jistá alergie ve mně přetrvává, i když knihovny mých synů těmi manuály na "jak na to všechno" přímo přetékají a já rozumím, že můžou být užitečnou inspirací.
I knihovna Andrého, prostá jakékoli beletrie, je takových knížek plná. V tuhle chvíli si právě s sebou do dopravních prostředků na střídačku nosí
kromě
i
No a zatímco já tady tohle píšu, za mými zády Lety čte, hlas jak posvěcený padre, dětem v siestě z portugalské Bible.
Portugalsky už ledasčemu porozumím, teď ale Jesus Cristo! nerozumím lautr ničemu.
***
(Mini)fejetony a (mini)úvahy
Kdo mě obléká -
Šaty dělaj člověka.
Jako holčičku oblékal mě tatínek do "luxusu" v rámci tehdejších možností. Jak se mu to dařilo? a že to nebylo jen tak, napadlo mě až mnohem později.
Poslední kaljopky a svetřík, který mi všechny holky záviděly, jsem měla na sobě pod kabátkem z laminátu na tátově pohřbu.
Pak pro mě zůstaly už jen šatečky po sestřence z druhého kolena, sestřence s odlišným vkusem, a nebo nějaké domoručo...ale na domoručo jsem nikdy neměla dost trpělivosti, i když jsem si v šicím kroužku sama ušila i blůzku. Blůzky nesnáším, ale všechny šily blůzku podle jednoho střihu, tak jsem šila taky. Nikdy jsem ji neoblékla.
A pak to začalo být relativně snadné. Ošoupané džíny, džínové šaty, džínové minisukně, džínový kabát i kabela. A k tomu všemu pár bavlněných trik a kalhotek.
Džíny byl dobrodružný boj, ale vítězství byla opojná.
A pak jsem musela ošoupané džíny odložit. Perfektní oblečení stalo se mi pracovní uniformou. Obchod byl tehdy pro mě jen jeden, TUZEX ve Štěpánský, takže nakupování opět relativně snadné. Ve Štěpánský znali moji velikost i vkus a volali mi, kdykoli něco pro mě přišlo. Šance, že potkám někoho ve stejných šatech, byla nulová.
V předešlých letech jsem dost tápala a /od přírody extrémista/ nosila jsem s gustem pohodlné 'půdní hadry'. Něterých se nevzdávám ani teď, když už mám k o n e č n ě zase svoji značku.
Konečně jsem totiž objevila pro sebe TO PRAVÉ!
TIME OUT
Filozofie značky
Vůdčí filosofie stojící za všemi kolekcemi TIME OUT je hluboce zakořeněna ve svobodném duchu a postoji v navždy mladém kalifornském životním stylu.
"FEEL ALIVE" a prožijte nekonečné léto, ať už cestováním po zlatém kalifornském pobřeží nebo jenom flákáním se s přáteli. Je to na vás.
POSLÁNÍ
Vytváříme oblečení pro skutečné lidi, kteří vyžadují moderní oblečení pro volný čas (jiný já nemám, pozn. autorky) a očekávají nejvyšší kvalitu a střih, který nejlépe doplňuje právě jejich těla a ne těla supermodelek.
CÍLOVÁ SKUPINA
Moderní, volně smýšlející lidé
Duševní věk 20 – 25; fyzicky kdekoliv mezi 16 – 45
HODNOTY ZNAČKY
Pozitivní
Upřímná
Pokroková
Přátelská
Kvalitní
***
No zkrátka moje značka!
Pravda, v cílové skupině se u mě trochu sekli, ale to není můj problém.
*** Deníkové zápisky
20.01.2012
Stánek na Hlaváku -
"Je tu Pája!" volám na Andrého a Vaneska hned na to:
"Moucha Pája! Moucha Pája!"
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že Vaneska myslí včelku Máju.
I Pája chvíli pracoval na stánku.
Dneska jsem se na Hlavním nádraží zastavila.
Moc dobře jsem ten náš stánek ale nevyfotila.
Tyhle skládací stoličky s protiskluzovým povrchem jsou geniální.
Jeden pohyb a je ze stoličky placka.
A děti dosáhnou na umyvadlo.
Fotogalerie
Žijeme jen jednou, utěšuju se nad svými 'hříchy' -
Kamikadze, co visí u Kainis, zaútočili mocně na moje chuťové pohárky a tak jsem včera zatoužila po syrových rybách, abych je mohla zapíjet horkým saké.
Na tohle své 'hobby' nejsem sama a protože jsme se ocitli zrovna v Palladiu a tam nahoře v patře pro 'gurmány' jezdí sushi, maki, sashimi a další japonské pochutinky (ne sice moc vyskoké kvality, ale za to za pouhých 300,- Kč na osobu), na běžícím pásu a můžeš jíst neomezeně, tak jsme zamířili tam.
Nad konzumenty ale podupávali hladoví čekatelé: "Hele, tamhle končej..." a úprk k volným židličkám a to bych raději hladem zdechla a tak jsme skončili u Libanonců a rozšoupli se zvrhle.
Jídlo bylo prvotřídní, moje jehněčí kotletky bezkonkurenční, libanonský domácí chléb výtečný i víno i káva z džezvy s kardamomem. Kvalitě jídla a vína! odpovídal i účet, za který by jeden pořídil poznávací zájezd do Paříže.
Takže mohl to být skvělý gurmánský zážitek, ale tak úplně nebyl. V prostředí Palladia se prostě příjemně jíst nedá. Ani za zlatými závěsy nepůsobí EL EMIR útulně.
V posledních týdnech už třetí naše (jedna italská a jedna indická): Sem nikdy více!
***
Den je skvostně zasněžený (promiň Kashi) a na zahradě konečně stojí pořádný sněhulák.
*** Deníkové zápisky
19.01.2012
Nejúčinnější zbraní, jak uspět v jednání s druhými lidmi -
je prý opičit se.
Člověk se opičí víc jak opice. Dali dvě mláďata dohromady, opičátko a dítě, chtěli opičátko polidštit a začalo to dopadat naopak. Pokus museli hodně rychle utnout, aby nebylo o jedno opičátko víc.
Lidé se opičí od nepaměti. Opičení se je mocným pohonem "pokroku" – každý chce mít, co všichni mají a spotřební průmysl má vystaráno.
Takovým neuvědomělým napodobováním se dokáže rozplakat i celé zaplněné náměstí.
Všimla jsem si toho u sebe už dávno, že v přítomnosti některých lidí (většinou nejde o mé přátele) měním způsob svého vyjadřování. S Frantou vod vedle mluvim pomalu jak Franta. Franta mě za to miluje.
Přizpůsobuju se, například Frantovi, abych ho neuváděla do rozpaků, kdybych totiž reagovala podle své nejkřišťálovější přirozenosti...
Přizpůsobuju se s lehkostí mluvě stařenky, které pomůžu do tramvaje. Ona se pak vedle mě cítí – jako doma.
Je to z jistého pohledu snad pokrytectví, z jiného ale ohled na druhého vyvolaný empatií.
Opičím se tedy kvůli druhým, ale i kvůli sobě...někdy, když vyjdu z nějaké kanceláře s orazítkovanou žádostí, musím se sama sobě smát. Na co jsem to, proboha, tý bábě přikyvovala?!
***
Navíc, když mi jde o nějakou věc fakt moc, projedu úřednici od hlavy až patě a zatímco ona nevrle kouká na žádost, zalichotím. Čímkoli. A když se chytne, lichotku rozvedu do obřích rozměrů. Úspěch je zaručen. A vůbec se necítím jako nějaká mrcha. Jen jsem udělala radost jí a ona zase mně. Ale to je trošku jiná kapitola.
*** (Mini)fejetony a (mini)úvahy
18.01.2012
Jak jsem se dostala ke 'sledování' jednoho seriálu -
André se vrátil nadšený z Jazz Docku, nadšený hlavně vynikajícím zpěvem, tedy nejen zpěvem, Bereniky Kohoutové.
(S Berenikou tam byl ale i její přítel.)
A tak jsem se začala o zpěvačku, která zpívá s vyjímečným Emilem Viklickým, zajímat. A přes Bereniku dostala se až k její mamince.
A pustila si rovnou první díl.
*** Deníkové zápisky
Když Lety byla ještě v teple -
Pátrala jsem po fotkách z Londýna a Oxfordu a taky z Belgie (kde jsou asi navždy uloženy?). Hledané fotky jsem sice neobjevila, ale narazila jsem na jiné.
Neobyčejnou eleganci žen, které neztratily ani pozdním stářím svou ženskost, dojemně podtrhují kecky na hlavě a rohlík v dlani jedné a kelímkový obal od čehosi v ruce druhé ženy.
*** Fotogalerie
17.01.2012
Tomu se řiká 'koulovačka' -
"Udělej, Jardelku, kuličku a hoď jí na mě..."
Jak dva malí kosmonauti chodí na zahradě po sněhovém poprašku Vaneska s Jardelkem, v nových sněhulích a nových kombinézách, a prožívají podobné pocity s těmi kosmonautů na jiné planetě. Poprvé v životě na sněhu. Tedy na tom poprašku.
Konečně si postaví nějakého toho, už od léta slibovaného, sněhuláčka. Na sněhuláka to není.
Výskají a radují se, jako by toho sněhu bylo metr.
Nedostali jsme se, díky všemožným komplikacím, zatím letos na chalupu do hor..."
Z těch fotek to výskání sice nevyznívá
(holt jsem to nefotila já)
Lety si pro jistotu stoupla na špalek.
Aby ji nezáblo.
 
Přibrala jsem tedy i Kainis.
S Michalem.
Mám na tuhle fotku vzpomínku – chtěla jsem frajeřit jako Michal a opřít se o klandr, jenže jsem byla malá a propadla pod ním do potoka. Naštěstí byl zamrzlej...
(popisuje snímek Kainis)
Tak snad to, Kainis, nevadí...neodolala jsem. Deníkové zápisky
16.01.2012
Miluju internet! -
Ráno, nebe modré, ptáčkové na holých větvích i v mrazu zacvrlikali.
Mně ale zčistajasna bez příčiny změnila se nálada. Náladovým lidem se, pokud to jde, vyhnu. Náladoví jsou nejhorší! – mám své zkušenosti.
(Možná ne tak zčistajasna a možná ne bez příčiny – užívám si svoje rána před monitorem u klávesnice – a v tom mi bylo zabráněno, včera i dneska.)
"Proč jsem, sakra, nervózní...?"
Když jsem s počítačem konečně osaměla, zadala jsem do vyhledávače 'nervozita'.
Nervozita se projevuje jako napjatý nebo úzkostný neklid, například:
neúčinnými a nesmyslnými pohyby (bubnování prsty na stůl, okusování nehtů, podupávání a podobně)
prudkými, trhanými pohyby očí, úst, rukou
zvýšeným hlasem
útržkovitou, přerušovanou řečí
netrpělivostí, horečnatou činností
chvěním nebo třesením
pocením
nespavostí
sníženou sebekontrolou a podobně
No a hned bylo jasný, že nervózní tedy docela určitě nejsem.
V tu ránu mám dobrou náladu.
*** Deníkové zápisky
14.01.2012
V pátek třináctého ve třináct hodin porušila jsem přikázání -
(antibiotická)
Podlehla jsem pokušení příjemného prostředí a dala si první sklenku červeného. Španělské víno, ačkoli ne moc dobré, v příjemné společnosti zlahodnělo. Tak jsem si dala sklenku ještě jednu a promítání 'postpremiéry' filmu v útulném kině Mat, kam jsme byli pozváni kamarádem, vynikajícím kameramanem Martinem Šecem, mohlo začít.
CIGÁN
Skvostný snímek sympatického Martin Šulíka, režiséra, kterého jsem do včerejšího dne vlastně neznala. A tak se ode dneška začínám seznamovat s filmovou prací zajímavého tvůrce a těším se moc.
Čím víc o filmu Cigán přemýšlím, čím víc si vybavuju jednotlivé scény i souvislosti, tím víc si snímku cením. Tenhle film bude dobře stárnout.
Cikánská osada v kopci poblíž Spišské Nové Vsi, jak ji zachytila dokonalá kamera Martina Šece, působí až pitoreskně. Ale i ze zpěvů a tanců 'věčných dětí' vyznívá bezvýchodnost, beznaděj.
Bezvýchodnost.
Ze sálu jsme do klubu vcházeli, jak někdo trefně okomentoval, jako bychom přicházeli z pohřbu a ne z filmu.
Tak jsem si ještě nějakou tu sklenku dala.
*** Deníkové zápisky
13.01.2012
Orgasmátor -
Usedla jsem za klávesnicí s nejasnou myšlenkou o čem budu psát, ale s jistotou, že psát budu. Tentokrát neposadila jsem se na balón, ale do širokého dvojkřesla, ve kterém si sleduju v předvečerech vybrané 'lahůdky'.
V tu chvíli ale postavila se za mě malá černá Vany a vjela mi do vlasů hlavovým masérem, tedy tou metličkou, trefně přezdívanou 'orgasmátor'.
(Vanesce stejným oplatit nemůžu. Má copánky.)
Mráz přeběhl mi po zádech a po mém těle rozlil se slastný pocit rozkoše. Hormony štěstí. Miluju endorfiny!
Nejsem sice až tak citlivá, jako Lety, která nevydrží žádné doteky masáží – ne proto, že by jí byly nepříjemné.
Vaneska má výdrž a tak mě z blaženosti probralo potemnění zvenčí před zavřenými víčky. Otevřela jsem je. Obrazovka přede mnou ztmavla a na monitoru se zřetelně zjevila moje tvář s výrazem, jaký jsem u sebe ještě neviděla...
*** Deníkové zápisky
|
